Zázrak jménem Fiat Panda: Auto, které vydrželo víc než většina manželství

Průřez první částí první generace

První generace, dnes označována jako Panda I, se vyráběla od roku 1980 přes dvacet let. Zprvu šlo ve své podstatě jen o nový, hranatý design, kterého se Fiat držel po celou dobu trvání osmdesátých let i u ostatních modelů. Motor i převodovka byly z Fiatu 127, vyráběného předešlou dekádu.

Auto mělo být co možná nejpraktičtější – levné, malé a jednoduché. Výkon není potřeba. Bylo určeno především pro italské sedláky, což vedlo k nápadu, že zadní sedačky budou sklápěcí, nebo klidně zcela vyjímatelné. V této době v evropských státech nabírala právě taková auta jako Panda na popularitě, viz sousední Citroen 2CV nebo i česká Škoda 120.

Motory byly mezi lety 1980 až 1986 na výběr celkem tři: vzduchem chlazený dvouválec (Panda 30), o něco výkonnější vodou chlazený čtyřválec, který byl od roku 1982 dostupný se dvěma objemy (Panda 34 a 45). Všechny tyto motory poháněly přední nápravu, převodovka byla čtyřstupňová. Co se počtů koní týče, ty se dají vyčíst z čísel v názvech verzí. Tyto první verze Pandy se vyráběly v Itálii a Španělsku.

Panda Super

S novým logem, skládajícího se z pěti šikmých čar, přichází v roce 1982 i nová verze. Změnami prošel také interiér v podobě nového čalounění a v nabídce se objevila volitelná pětistupňová převodovka nebo střešní okno. I ostatní verze Pandy byly v tomto roce vylepšeny, a to především použitím jednolistových pružin na zadní nápravě. Panda Super se na trhu udržela pouhé dva roky.

Panda začíná využívat všechny čtyři nohy

V polovině roku 1983 přišla automobilka jako první s revolučním nápadem dát takhle malému autu pohon všech kol. Ten měla na starost, stejně jako další součástky (brzdu, spojku, převodovku či diferenciál), rakouská firma Steyr-Puch. Došlo také na zpevnění podvozku, zatímco interiér se od klasických Pand nezměnil. Do auta se ale tentokrát vešlo už 5 lidí, přičemž byla hmotnost 1140 kg, zatímco pohotovostní hmotnost činila jen 740 kg.

Pohon 4×4 měl zajistit, že vůz vyjede do kopce se 42% stoupáním, a to i navzdory tomu, že tuhle Pandu poháněl ani ne litrový čtyřválec o výkonu 48 koní. V roce 1985 se ještě stihla vyrobit limitovaná edice čítající 5 000 kousků o něco vytuněnější Pandy 4×4. Vůz měl navíc dálková světla a střešní nosič a tentokrát se mírně změnil i interiér.

Panda 750

Teď už ale zpátky k pohonu předních kol. Během prvních šesti let produkce vyrobila automobilka téměř 1,5 milionu kusů. Panda 30, 34 a 45 se sice v roce 1984 dočkala drobných vylepšení, jako třeba vyhřívání zadního okna, zadní stěrač, výstražná světla, kryty na kola nebo centrální rádio, ale motory zůstávaly pod kapotou pořád stejné. V roce 1986 byly tedy staré motory nahrazeny jednotkami z nové řady Fire. K tomu bylo také vystřídáno zadní odpružení v podobě listových pružin.

Hned další rok přibyla ještě verze s jednotkou Young, která přinesla jednobodové vstřikování paliva a elektronické zapalování. Klesla sice hmotnost, ale výkony se stále nezměnily a dokonce se snížila maximální rychlost ze 135 na 125 km/h. Snad jediná pluska byla nižší nutnost oprav a spotřeba – při rychlosti 90 km/h klesla z brutálních 9 l na 100 km na 5 l, což je u auta s nádrží o objemu 35 litrů dost znát. 

Dlouhý konec první generace

V devadesátých letech už Fiat nepřicházel s mnoha dalšími verzemi, takže Panda vypadala oproti ostatním modelům své doby dost nemoderně a nejen proto ji klesala konkurenceschopnost.

Od druhé poloviny 90. let dost ovlivnilo celý automobilový trh zpřísňování bezpečnostních a emisních předpisů, což zapříčinilo postupný odchod modelu Panda z trhu. V Itálii se pochopitelně udržel nejdéle, a to až do roku 2003. Celkem 23 let produkce první generace činí z tohoto modelu jedno z nejdéle vyráběných aut v kuse.

Zatímco v ostatních evropských zemích už první generaci jen tak nepotkáte, v Itálii ji stále vlastní každý druhý. A proč taky ne, Panda je akorát malá, což se ve většině italských měst i horách hodí a není náročná na údržbu. 

Druhá generace aneb Panda II

Od roku 2003 došlo k důslednému předělání Pandy, aby splňoval požadavky EU. Výroba tentokrát probíhala v Polsku, odkud také převzala podvozkovou platformu z Fiatu Nuova 500. Z třídveřového hatchbacku se stal pětidveřový, zatímco tradiční pohon předních kol zůstal zachován.

Během necelých prvních pěti let výroby vyjelo z továrny přes milion kusů. K dispozici poskytla automobilka opět i verzi 4×4, ale také novou sportovní Pandu 100HP. Standartní verze poskytovaly výkony od 50 do 75 koní.

Panda III a její nástupce

U zatím poslední generace byla použitá podvozková platforma z Fiatu 500. Vůz je oproti předešlé generaci zase o něco delší i širší, výška se naopak snížila. Pohotovostní hmotnost i přes to však činí 940 kg. Automobilka se zde trochu trapně vrátila k dvouválcovým motorům, které pochopitelně neměly moc úspěchu. Lépe na tom jsou čtyřválce Fire, nebo dieselová varianta Multijet, oba s objemem 1250 litrů a varianta 4×4 nechybí ani zde.

A co bude dál? Fiat si pro nás připravil cenově dostupný hybrid nebo plně elektrický model jménem Grande Panda, jehož základní verze se momentálně s cenou 590 tisíc drží v top pětce nejlevnějších elektromobilů v Česku. Dojezd by měl mít 300 km.

Mild-hybridní verze poháněná 1,2litrovým tříválcem stojí v základní Pop verzi 455 tisíc. Zatímco exteriér si stále drží hranatý design, v interiéru najdete spíše zaoblené tvary. Nízká cena se ale musí někde projevit a bude to právě zde u výbavy. Pokud si nepřiplatíte 40 000 Kč za balíček Icon obsahující mimo jiné tempomat, navigaci, elektricky nastavitelná a vyhřívaná zpětná zrcátka nebo bezdrátové nabíjení telefonu, budete se muset spokojit se standartní verzí Pop. 

V té se nachází opravdu jen to nejnutnější: digitální přístrojový štít, klimatizace, výškově nastavitelné sedadlo řidiče, světelný senzor a zadní parkovací senzory. Jestli je to dobrý marketingový tah musí posoudit každý sám a už brzy se to dovíme. Já bych jen dodal, že člověk nikdy nemůže mít všechno.