Domů » Historie » Niki Lauda: Muž, který se vrátil z pekla!
🕓 10 min

Niki Lauda: Muž, který se vrátil z pekla!

Je jen málo jmen, která jsou skutečně hodna zlaté automobilové síně slávy. Mnozí její členové neměli život jako z lesklého magazínu – jejich cesty byly plné rizika, bolesti i osobních pádů. Jeden z nich se však doslova „vrátil z pekla“. Tím mužem není nikdo jiný než Niki Lauda – závodník, který celému světu ukázal, že nikdy není pozdě znovu vstát.

Zrozený do luxusu, předurčený k revoltě

Niki se narodil 22. února 1949 ve Vídni do velmi zámožné a vlivné rakouské rodiny. Jeho dědeček Hans Lauda byl významný průmyslník a rodina předpokládala, že Niki bude pokračovat v tradici a stane se bankéřem nebo průmyslníkem. Očekávalo se, že naváže na rodinné jméno a dál ponese odkaz úspěšného podnikatelského impéria.

Jenže, jak už to bývá, představy rodiny se s realitou nepotkaly. Niki byl od dětství fascinován automobily a technikou kolem nich. Místo zasedacích místností ho přitahoval zvuk motorů a vůně benzínu.

Jeho „rozmary“ však rodina nesla velmi těžce, zejména dědeček, který stál v čele významné papírenské společnosti a byl dokonce prezidentem Federace rakouského průmyslu. Z jeho pohledu bylo naprosto nepřijatelné, aby se vnuk spojoval s automobily – a už vůbec ne s nějakým závoděním. Striktně mu proto vzkázal, že Lauda bude sedět v dozorčí radě, nikoli v kokpitu závodního vozu.

Proti rodině, proti systému, proti všem

Jak už to bývá, Niki se svého snu odmítl vzdát. Navzdory zákazům a striktnímu odmítání ze strany rodiny se do závodění pustil naplno. A nebyl to jen talentovaný jezdec. Byl především výjimečný technik, kutil a člověk s mimořádným citem pro stroje – schopnost, kterou mělo v historii motorsportu jen velmi málo lidí.

Aby mu dědeček jeho „rozmar“ co nejvíce zkomplikoval, rozhodl se zasáhnout i finančně. Niki si pracně domluvil podporu u Raiffeisenbank, jenže jeho dědeček jako člen dozorčí rady využil svůj vliv a smlouvu zablokoval. Niki se tak ze dne na den ocitl bez prostředků a bez možnosti financovat svou závodní kariéru.

Ani to ho však nezastavilo. Obrátil se na jinou banku a vzal si úvěr, za který ručil svou vysokou životní pojistkou. Šel do toho s jasným postojem – všechno, nebo nic.

Tehdy prohlásil: „Už o nich nechci slyšet. Já jsem Niki Lauda, ne vnuk Hanse Laudy.“

První vítězství a první skandál doma

Niki začal závodit v roce 1968 na upraveném voze Mini Cooper S se zdvihovým objemem 1275 ccm, se kterým se účastnil závodů do vrchu. K tomuto ikonickému automobilu se dostal výměnou – svůj klasický Mini Cooper směnil s místním závodníkem Fritzem Baumgartenem za ostrou závodní verzi.

Aby tehdy alespoň částečně uklidnil a oklamal rodinu, tvrdil, že polepený závodní vůz v jejich garáži patří kamarádovi.

Brzy si však Niki uvědomil, že Mini Cooper S nestačí jeho ambicím. Chtěl víc. Přesedlal proto na Porsche 911, se kterým pokračoval v závodech do vrchu – a znovu vítězil.

Bylo zřejmé, že nejde o náhodu. Rodil se závodník s mimořádným talentem, odhodláním a technickým citem, který ho měl brzy posunout na ještě vyšší úroveň.

Z kopců do světa formulí

První kapitolu své formulé kariéry začal psát v roce 1969, kdy nastoupil do monopostu Kaimann MK4 ve třídě Formula Vee. Tento vůz byl postaven převážně z dílů legendárního Volkswagenu Brouk, což tehdy představovalo dostupnou a oblíbenou cestu do světa formulových závodů. Niki si vedl velmi dobře a sezonu zakončil na celkovém třetím místě v Rakousku.

Už o rok později, v roce 1970, začal zkoušet i takzvaná „velká auta“ v závodech sportovních vozů. Usedl například do Porsche 908/2 a sbíral další cenné zkušenosti. Přesto si brzy uvědomil, že právě tato cesta ho do vysněné Formule 1 nedovede.

Bylo mu jasné, že pokud chce proniknout mezi absolutní elitu motorsportu, musí se soustředit výhradně na formulové závodění – a jít za svým cílem ještě odhodlaněji než doposud.

Dluhy, riziko a sázka na život

Dostáváme se do období, které už bylo naznačeno – do éry velkých dluhů a obrovského rizika. Niki si musel půjčit značné finanční prostředky, aby mohl pokračovat ve své cestě do nejvyšší kategorie motorsportu.

V roce 1971 debutoval ve Formuli 1 s vozem March 711. Aby mohl závodit konkurenceschopně a vůz měl dostatečný přítlak, investoval do přítlačného křídla – a to ho stálo neuvěřitelných 30 000 liber. V podstatě si místo týmového zázemí kupoval technické řešení, které mu mělo pomoci držet krok s ostatními.

První kompletní sezonu absolvoval v roce 1972 s vozem March 721X. Tento monopost však doslova nenáviděl a bez obalu jej označil za „naprostý propadák“. Jako precizní technik vůz hodnotil velmi kriticky – zásadním problémem bylo především špatné rozložení hmotnosti, které negativně ovlivňovalo jízdní vlastnosti i stabilitu.

Před sezonou 1973 si musel znovu půjčit další peníze, aby se mohl vymanit z upadající stáje March. Přestoupil k týmu BRM a usedl do vozu BRM P160. Právě toto rozhodnutí vedlo k jeho výraznému výkonu v Monaku. Ačkoliv ho tam nakonec zradila technika, jeho jízda zaujala celý paddock – a především otevřela dveře do Ferrari.

Ferrari: Když jezdec začal přestavovat legendu

V roce 1974 přestoupil Niki do Ferrari – a jak už bylo řečeno, finančně byl tehdy prakticky na mizině. Do Maranella nepřišel jako hvězda, ale jako hladový jezdec s obrovskými dluhy a ještě většími ambicemi.

Enzo Ferrari byl zpočátku šokován jeho otevřeností. Lauda se nebál hodnotit vůz velmi přímočaře a bez diplomatických okolků upozorňoval na jeho slabiny. Místo planých řečí se však zavřel s mechaniky v dílně a začal pracovat. Právě tady se naplno projevil jeho technický talent – nebyl jen jezdcem, byl skutečným inženýrem v závodnickém overalu.

Společně s týmem postupně dovedli vůz k dokonalosti. V sezoně 1974 vyhrál Velkou cenu Španělska i Nizozemska a celkově skončil čtvrtý v šampionátu. Výsledky jasně naznačovaly, že začíná nová éra Ferrari – a že Lauda nebude jen dalším jménem na startovním roštu.

Rok 1975 pak znamenal definitivní průlom. Niki dominoval sezoně s legendárním Ferrari 312T, vybaveným revoluční příčnou převodovkou, která výrazně zlepšila rozložení hmotnosti a ovladatelnost vozu.

Téhož roku se Niki Lauda stal mistrem světa Formule 1 – a definitivně se zařadil mezi elitu motorsportu.

Niki Lauda s Ferrari 312 T2 v roce 1976
Autor: Lothar Spurzem – Vlastní dílo, CC BY-SA 2.0 de

Nürburgring 1976: Den, kdy měl zemřít

Sezona 1976 začala pro Nikiho Laudu stejně suverénně jako ta předchozí. Dominoval závodům, pravidelně vítězil a s přehledem směřoval k obhajobě mistrovského titulu. Pak ale přišel 1. srpen 1976 a Velká cena Německa na Nürburgringu.

Laudův vůz havaroval a během několika sekund se ocitl v plamenech. Zůstal uvězněný v hořícím monopostu a utrpěl těžké popáleniny i poškození plic. Bojoval o život. Mnozí považovali jeho kariéru za definitivně ukončenou – a někteří pochybovali, zda vůbec přežije.

Niki Lauda nehoda
By Unknown author – El Gráfico, Public Domain

Jenže Niki Lauda znovu ukázal, kdo je. Už po 42 dnech se vrátil do kokpitu při Velké ceně Itálie v Monze. S čerstvými jizvami, obvazy nasáklými krví a obrovskou bolestí dokázal dojet na čtvrtém místě. Byl to výkon, který neměl v historii motorsportu obdoby.

V tomto roce, o titul nakonec přišel, o pouhý jediný bod.

Tehdy pronesl legendární větu:  „Můj život je cennější než pohár.“ Tímto rozhodnutím sice přišel o titul, ale stal se morálním vítězem celé sezony.

Poslední sezonu ve Ferrari absolvoval v roce 1977. Vztah mezi Laudou a Enzem Ferrarim se postupně vyostřoval. Ferrari pochybovalo o tom, zda se Niki po těžké nehodě dokáže vrátit na absolutní vrchol.

Lauda však odpověděl nejlepším možným způsobem – ziskem dalšího titulu mistra světa v roce 1977. A právě ve chvíli, kdy byl opět na vrcholu, Ferrari opustil a zamířil k týmu Brabham.

Neodešel kvůli neúspěchu. Odešel jako mistr světa – aby dokázal, že víra v něj neměla být nikdy zpochybněna.

Brabham a „vysavač“, který vyděsil F1

V týmu Brabham působil Niki Lauda v letech 1978–1979. I zde se naplno projevil jeho technický přínos. Společně s konstruktérem Gordonem Murrayem vznikl legendární vůz Brabham BT46B, přezdívaný „vysavač“.

Na jeho zadní části byl umístěn velký ventilátor, který měl oficiálně sloužit k chlazení motoru. Ve skutečnosti však vytvářel mimořádný podtlak pod vozem, a tím i obrovský přítlak. Monopost díky tomu doslova „přisál“ k asfaltu a držel stopu způsobem, který tehdejší konkurence nedokázala napodobit.

Lauda s tímto vozem hned při jeho premiéře vyhrál Velkou cenu Švédska. Ostatní týmy však proti řešení okamžitě protestovaly a tlak byl natolik silný, že byl vůz krátce poté zakázán. BT46B tak vstoupil do historie jako jeden z nejkontroverznějších, ale zároveň nejgeniálnějších konstrukčních počinů Formule 1.

Laudovo působení u Brabhamu skončilo nečekaně. V roce 1979 během tréninku na Velkou cenu Kanady zastavil, vystoupil z vozu a oznámil, že už ho „nebaví jezdit v kruhu“. Následně odešel z Formule 1 a začal se naplno věnovat své letecké společnosti Lauda Air.

Zdálo se, že tím jeho závodnická kariéra definitivně končí. Jenže u Nikiho Laudy nikdy nic nebylo definitivní.

Třetí titul a poslední triumf – Mclaren

Niki Lauda však ještě neřekl poslední slovo. Do Formule 1 se vrátil v letech 1982–1985 pod hlavičkou týmu McLaren. Klíčovou roli v jeho návratu sehrál Ron Dennis, který ho dokázal přesvědčit, že stále patří mezi elitu a že má šanci znovu bojovat o titul.

Mnozí pochybovali. Po těžké nehodě, odchodu z F1 i podnikání v letectví se zdálo, že jeho nejlepší roky už jsou minulostí. Lauda ale znovu ukázal svou mentální sílu. Nevrátil se jen „na dojetí kariéry“ – vrátil se vyhrávat.

V sezoně 1984 získal svůj třetí titul mistra světa, když v dramatickém souboji porazil týmového kolegu Alaina Prosta o pouhého půl bodu. Byl to jeden z nejtěsnějších finišů v historii Formule 1 a další důkaz, že Lauda dokáže uspět i proti mladší generaci.

Poslední vítězství zaznamenal v roce 1985 a po této sezoně definitivně ukončil svou závodní kariéru. Tentokrát už skutečně naposledy – jako trojnásobný mistr světa a legenda, která dokázala dvakrát vstát z popela.

Niki Lauda z roku 1982
Autor: Hans van Dijk for Anefo/ neg. stroken, 1945-1989, 2.24.01.05, item number 932-2315 – , CC0,

Červená kšiltovka, která zůstala

Niki Lauda ukázal světu, že i když ve vás nikdo nevěří, ale vy sami věříte svému snu, můžete dokázat téměř cokoli. Jeho život nebyl jen příběhem o rychlosti a titulech, ale především o vůli, odvaze a schopnosti znovu vstát i tehdy, kdy ostatní pochybují.

Dne 20. května 2019 tento výjimečný muž zemřel. Dlouhodobě bojoval se zdravotními komplikacemi, které si nesl už od tragické nehody z roku 1976. Přesto zůstal aktivní téměř do posledních let svého života.

I po skončení závodní kariéry zůstal pevně spojen s Formulí 1. Působil jako poradce u týmu McLaren a později sehrál klíčovou roli v týmu Mercedes, kde byl významnou osobností jeho vedení. Právě on výrazně přispěl k přestupu Lewise Hamiltona do Mercedesu – kroku, který zásadně ovlivnil moderní éru Formule 1.

Jeho příběh byl natolik silný, že inspiroval celý svět. Niki Lauda o svém životě napsal několik knih, ve kterých otevřeně popsal nejen své sportovní úspěchy, ale i zákulisí Formule 1, tvrdé obchodní prostředí a osobní boj po tragické nehodě. Jeho autobiografie patří dodnes mezi nejčtenější motorsportové knihy a potvrzují, že jeho životní příběh byl stejně výjimečný jako jeho kariéra na trati.

Na jeho počest dodnes v paddocku Formule 1 symbolicky připomíná jeho ikonická červená kšiltovka – znak nezlomné vůle, přímosti a člověka, který se dokázal vrátit z pekla a znovu stanout na vrcholu.

Niki Lauda nebyl jen mistrem světa. Byl důkazem, že člověka nedefinuje pád, ale schopnost znovu vstát.

Niki Lauda v roce 2011
Autor: Waerfelu – Vlastní dílo, CC BY 3.0
Picture of Roman Jílek

Roman Jílek

Mým snem bylo psát články o autech, testovat je a taky se v nich vrtat. Mám rád auta s duší i historií a je mi jedno zda mají 10 nebo 500 koní. Píši pro vás návody na opravy, zkušenosti, recenze vozů, a také o různé problematice okolo vozů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *