O co všechno se Škoda pokoušela?
Škoda 120 (také známá pod označení 742) se za dlouhých 16 let své výroby stala symbolem československého automobilismu. K vidění byly tyto vozy prakticky na každém kroku. Vždyť každý Čech narozený v minulém století ještě dnes vzpomíná na své mládí či dětství, strávené na zadní či přední sedačce této československé legendy. Přesto, že „sto dvacítky“ byly a jsou považovány za stálice sedmdesátých a osmdesátých let, existuje několik jejich variant, o kterých jste možná neměli vůbec tušení. Pojďme se na ně společně podívat.
Modernizace
Jak v automobilovém světě bývá zvykem, začala automobilka ihned po spuštění prodeje Škody 120 pracovat na její modernizaci. Ta měla být prostornější, modernější a aerodynamičtější. Na základě těchto požadavku tak v roce 1978 vznikl prototyp Škoda 742 Maxi. Ten se ale sériové výroby nikdy nedočkal. Namísto toho byl v roce 1983 zahájen výrobní proces verze 120 GLS a následně 125. Ty byly vybaveny modernějším designem a širším rozchodem kol.
120 jako předokolka
Existuje nespočet vtípků na téma umístění motoru Škody 120. Ten byl umístěn za zadní nápravou, kterou poháněl. V té době bylo ale již zcela běžné, že automobilky pracovaly s koncepcí „vše v předu“. Ani Škodovka nechtěla být pozadu a zahájila práce na vývoji modelu s pohonem předních kol a motorem umístěným vpředu. S ohledem na úspory využili inženýři Škody maximum osvědčených dílů z běžných modelů 120. Prototyp s motorem vpředu a poháněnou přední nápravou tak byl prakticky k nerozeznání od zadokolky. Jedinou změnou byla vyšší světlá výška vozu.
O prostory byla nouze
Škoda 120 nikdy neaspirovala na označení „prostorný vůz“. Proto byly českoslovenští státníci při svých delších cestách odkázání na vozy Volha a GAZ ruské výroby. V bratislavských automobilových závodech proto byl vyvíjen podobný vůz, na bázi Škoda 120. Ten byl významně rozšířen u prodloužen. Motor byl přesunut dopředu a upravena byla i celková vizáž vozu.
Dodávka
Škoda se pokoušela postavit i víceúčelový vůz na bázi ozkoušené „sto dvacítky“ problémem ale byl, že konstruktéři se při stavbě dodávky nechtěli obtěžovat přesunem motoru do přední části vozu. To logicky znamenalo, že v zadní, nákladová části vozu již nebyl dostatek prostoru a přístup k tomuto místu byl značně omezen. Proto se vůz nikdy nedostal do sériové výroby.
Foto: Archiv Škoda