Pokud se dnes zeptáme mladých lidí, kterému povolání by se v budoucnu chtěli věnovat, s velkou pravděpodobností slovo „řidič“ mnohokráte neuslyšíme. Přesto se v minulosti řidiči rozhodně neměli zle.
Řidiči v dnešním světě nepatří mezi kdoví jak dobře hodnocená povolání. Přitom před lety patřilo toto povolání mezi ty, kde se daly vydělat opravdu velké peníze. Ne tedy, že by si minulý režim nějak zvláště řidičů cenil. Spíše záviselo na řidičově šikovnosti.
Pro ekonomiku minulého režimu byly typické velké podniky, chrlící velké množství nejrůznějšího zboží a materiálu, které bylo třeba dopravovat z místa na místo. Druhým typickým znakem státem plánované ekonomiky byly ne vždy důsledně vedené účetní knihy a doklady, které dokázal upravit každý k obrazu svému. Řidiči, kteří fungovali jako mezičlánek si pak opravdu s trochou šikovnosti a notnou dávkou odvahy mohl dopomoci k opravdu slušnému živobytí.
Řidič v uhelných skladech jako uhlobaron
Představujete si, že v řádcích výše jsme měli na mysli případy, kdy si řidič potají domů odnášel naftu? Ale jděte. Kradení nafty byl jen vrchol ledovce. Například takoví řidiči, rozvážející uhlí, to byli skuteční uhlobaroni. Jak uvedl pamětník v rozhovoru pro web Auto.cz, stačilo se domluvit s člověkem, který od řidiče přebíral v konečném podniku uhlí, aby v dokumentaci uvedl, že převzal více uhlí. Přebytek pak mohl řidič rozprodávat svým známým. V roce 1980 činil průměrný plat v Československu dva tisíce korun. Řidič rozvážející a na černo prodávající kradené uhlí si dokázal měsíčně přijít i na pětinásobek této částky.
Taxikáři – vekslákova zástěrka
Během komunistického režimu bylo nemyslitelné, aby někdo nebyl regulérně zaměstnaný. Ačkoli se mnoho lidí ve větších městech slušně živilo tak zvaným vekslováním. Tuto činnosti si ovšem do občanského průkazu zapsat nešlo. Mnoho z těchto lidí se tak živilo jako řidiči taxi služby. Nejen, že si mohli vydělávat i poctivou cestou, ale mohli si během pracovní doby aktivně domlouvat budoucí kšefty nebo je rovnou za jízdy realizovat.
Benzínem se šetřilo jak to jen šlo
Dnes má řidičský průkaz drtivá většina občanů naší republiky. Nebylo tomu tak vždy a podnikoví osobní řidiči tak nebyli ničím neobvyklým. V této době se dieselové osobní automobily na našem území takřka nevyskytovaly. Řidič tak měl velkou motivaci v práci nějaký ten benzín ušetřit, aby si jej mohl potají „ulít“ pro své osobní potřeby. Řidiči směli tankovat jen na základě počtu ujetých kilometrů a udávané spotřeby paliva. Z tohoto důvodu si podnikoví řidiči oblíbili ruské vozy GAZ 69. Jejich udávaná spotřeba činila 35 litrů na 100 km. Při opatrné jízdě dokázal ale šikovný řidič s tímto vozem jezdit i za 17 litrů. Prakticky polovinu benzínu, kterou podnik platil si tedy většina řidičů odnášela potají v kanystrech domů. Mnohdy se dal ale systém ošálit i pomocí telefonu. Stačilo aby řidič zavolal svému známému do místa kam měl dojet a poprosit ho, aby potvrdil, že tam s vozem dojel, ačkoli k tomu ve skutečnosti vůbec nedošlo.
tak o tom vím svoje : 6 kč na hodinu nebyla není mzda lidské bytosti ale vyděračská almužna „mluvícímu nářadí“ jinak také nazývané otrok.
zlatý časy, kradlo se v malým, ti dnešní demokrati kradou a okrádají a nic se neděje. nardar, teda čest.
už aby je nahradili roboti, určitě ubude smrťáků