Každou chvíli se setkáváme s tvrzením, že „chodec má na přechodu vždy přednost“. Mnoho řidičů tomu bezvýhradně věří a řada chodců se podle tohoto omylu i chová. Realita je ovšem odlišná – zákon žádnou „absolutní“ přednost chodců nezná a stanovuje povinnosti oběma stranám. Kdy tedy musí řidič zastavit, kdy musí být opatrný chodec a kde naopak pěší nemá do vozovky vůbec vstupovat?
Chodec nemá právo vstoupit do vozovky bez rozmyslu!
Přechod pro chodce sice slouží k bezpečnému překonání silnice, ale neplatí, že by mohl chodec vstoupit na přechod kdykoli. Zákon říká jasně: pěší nesmí vstoupit do vozovky těsně před blížící se vozidlo, takže řidiče nesmí donutit k náhlému nebo nebezpečnému manévru! Řidič má povinnost umožnit chodci bezpečně přejít, ovšem chodec má povinnost chovat se předvídatelně a nevytvářet situace, které ohrozí provoz.
Proč je přecházení vozovky rizikové?
Bezpečnost při přecházení silnice určují především fyzikální limity. Osobní automobil potřebuje k zastavení určitý prostor, který se mění podle rychlosti, povrchu vozovky i reakční doby řidiče.
- V obci při rychlosti 50 km/h činí brzdná dráha na suchém asfaltu přibližně 30 metrů. Na mokré vozovce se však může prodloužit až na 60 metrů, na uježděném sněhu přibližně na 150 metrů a na ledě klidně přesáhne i 300 metrů.
- Mimo obec při rychlosti 90 km/h je brzdná dráha na suché vozovce zhruba 70 metrů. Jakmile se podmínky zhorší, prodlužuje se skokově – na mokru klidně přes 140 metrů, na uježděném sněhu kolem 350 metrů a na ledu může překročit i 700 metrů!
Tato čísla navíc nepočítají s tím, že řidič nejprve musí na vzniklou situaci zaregistrovat! Běžná reakční doba je přibližně jedna vteřina, během které ujede vůz při rychlosti 50 km/h ještě asi 14 metrů, než začne brzdění vůbec probíhat. U unaveného, nemocného nebo staršího řidiče může být reakční doba i několikanásobně delší.