Očima studenta: Jak vypadá závěrečná jízda v autoškole

Minulý týden jsem úspěšně absolvoval praktické zkoušky v autoškole. Rád bych se s vámi tedy podělil o průběh mé závěrečné jízdy, protože věřím, že následující informace mohou být pro mnohé mladé čtenáře přínosný.

Na co se může inspektor zeptat

Před, výjimečně i po zkoušce od vás inspektor může chtít slyšet určité věci, které se vám budou hodit i v budoucím životě řidiče. Mě se sice na nic nezeptal, ale je to prý docela časté. Pokud mu řeknete, co chce slyšet, znamená to pro vás plusové body. Pokud třeba při jízdě jednou nedáte blinkr, může vám to díky tomuto odpustit. Pokud vědět nebudete, nic se ale neděje, vyhodit by vás za to neměl.

Informace o pneumatikách – minimální hloubka dezénu (u letních 1,6 mm, u zimních 4 mm) a jak ji změřit (hloubkoměrem nebo mincí), kde najdeme informace o pneumatice (250/55 R 16 91 H – šířka v mm, výška v procentech z šířky, průměr ráfku v palcích a hmotnostní a rychlostní index), co znamená čtyřčíslí na pneumatice (týden a rok vyrobení) a jak se měří tlak (manometrem).

Jaká jsou na vozidle světla – pro denní svícení, obrysová, potkávací, dálková, mlhová, couvací, brzdová, výstražná a osvětlení zadní registrační značky.

Jaké kapaliny najdeme v motoru – chladící kapalina, motorový olej, brzdová kapalina a kapalina do ostřikovačů. Všechny měříme na jízdou nezahřátém vozidle.

Povinná výbava – autolékárnička, výstražný trojúhelník, sada pro bezdemontážní opravu kola nebo náhradní kolo, klíč a hever a při nouzovém stání výstražná vesta.

Čtení STK – měsíc a rok do kdy má vozidlo platnou technickou kontrolu, což můžete vyčíst z červeného šestiúhelníku na zadní registrační značce.

Průběh mojí jízdy

Sejít jsme se měli v 7:45 v učebně autoškoly. Po odevzdání občanského průkazu jsem zjistil, že budu čekat dvě až tři hodiny, než se dostanu na řadu. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bohužel to byla pravda. Na devět žáků byl totiž jenom jeden jediný inspektor. Já jsem jel naštěstí mezi prvními, takže jsem se na řadu dostal asi v 10 hodin. Učitel mě a jednu slečnu odvedl k autu a čekali jsme na inspektora. Já jel gentlemansky první. Nastavil jsem si sedačku a volant a seřídil zrcátka. Inspektor byl jako z filmu – kostkovaná košile, kožená brašna a po otevření dveří Fabie říká „ježkovy oči, tady teda není moc místa“.

V autě jsme tedy seděli čtyři, ne dva jako na klasické vyučovací hodině. To pochopitelně vyžaduje trochu víc plynu při rozjíždění a nespěchat na spojku. Řekl, že pokud mám vše seřízené, můžu vyrazit. Jistota je jistota, a ptám se „tak, jste všichni připoutáni?“ Následovalo pár vteřin trapného ticha, a tak jsem dal blinkr a vyjel z parkovacího místa.

Zezadu mi inspektor hlásil, kam mám odbočit. Osmdesát procent mojí jízdy jsem jel v zóně 30 km/h, kde platí přednosti zprava a několikrát jsem se ocitl v jednosměrce. V takových místech se vyplácí před křižovatkou fakt skoro zastavit. Nejen proto, abyste si zkontrolovali tu přednost, ale také ať si stihnete prohlédnout všechny dopravní značky. Podřadíte si na jedničku a zase to rozjedete tak na 25 km/h. Vždycky tam mějte malou rezervu, bylo by zbytečné se nechat vyhodit kvůli rychlosti, která je na tom všem snad to nejmenší. Navíc zkouška má trvat maximálně půl hodiny, takže když budete zdržovat, dopustíte se méně chyb.

Když jsem se konečně vymotal ze zóny, jel jsem chvíli po hlavní a po pár set metrech jsem se ocitl na dejvickém Kulaťáku. Uprostřed jezdí tramvaje, které by vám měli dát přednost, ale auto, které zrovna jelo vedle mě, tramvaj pustilo, tak jsem udělal to stejné. Mějte totiž na paměti i to, že inspektor může ocenit, když vnímáte okolní provoz a všímáte si takových věcí.

Když jsem odtamtud zmizel, inspektor mě zase zatáhl do zóny. Tam jsem projel pár ulic a pak jsem dostal za úkol podélně zaparkovat. Sakra. Vždycky jsem měl za záchytný bod auto, za které budu parkovat, ale v tomto případě jsem měl pouze auto za sebou. Srovnat zadek na zadek jsem tedy nemohl, takže jsem to musel odhadnout. Naštěstí jsem nezpanikařil a jakž takž jsem parkování zvládl. Tam jsem zajistil vozidlo a šel se vystřídat se slečnou.

Zhodnocení a shrnutí jízdy

Než si slečna nastavila sedačku a zrcátka, začal mi inspektor vytýkat, že jsem do toho mohl dát víc života. Je pravda, že jsem za celou zkoušku nezařadil ani čtyřku, což je ostatně dost smutné, ale když jedete skoro pořád v zóně něco přes dvacet za hodinu a na hlavní jsou semafory, takže to také nestihnete pořádně rozjet, tak proč to auto dusit v nízkých otáčkách. Inspektorovi jsem ovšem vše odkýval, i když bych mu nejradši řekl, že jediný kdo je v autě bez života je on. Moje zkouška trvala jen asi čtvrt hodiny a inspektor se mě vlastně ani nesnažil na ničem nachytat. Jen jednou mi neřekl směr, kam mám jet a já si musel všimnout, že rovně i doprava je zákaz vjezdu.

Rád bych ještě podotkl, že i když neuděláte žádný přestupek, tak řidičský průkaz dostat nemusíte. Není to totiž jenom o našprtání se dopravních značek, ale i o ovládání vozidla. O tom se bohužel přesvědčila i slečna jedoucí po mně. Jestli nemáte dobrý pojem o vozidle a snažíte se vyjet kopec desetikilometrovou rychlostí na dvojku, tak vám inspektor ten řidičák dát prostě nemusí. Určitě je správné, že inspektor hodnotí jak vnímání dopravních značek tak soužití s vozem, každopádně na druhou stranu věřím, že velkou roli u spousty lidí hraje nervozita. Když vám auto nedejbože třeba chcípne, je to zbytečně stresující situace i pro dobré řidiče.

Já jsem se zkoušek také bál a nakonec to bylo vlastně o dost snazší, než jsem čekal. Zároveň si ale troufám říct, že na základě těch patnácti minut není snad nikdo schopný poznat, jestli umíte řídit. Mně je ovšem 17 let, takže budu nejdřív několik měsíců jezdit s mentorem a věřím, že během nich se rozjezdím. Tak budu držet palce, ať to máte stejně jako já.